Kadlec T. (2024): Sázavíny, pozůstatek po zpracování železné rudy v okolí Vlastějovic. - Pod Blaníkem, 28, 2, 8-10.
Mnozí z Vás jste možná našli, během letního koupání v řece Sázavě či podzimních procházkách na jejích malebných březích v okolí Vlastějovic a níže po proudu, kamínky nápadné svou blankytně modrou barvou. Jsou to pozůstatky po zpracování železné rudy, která se od nepaměti těžila ve Vlastějovicích a učinila z nich významné průmyslové centrum zemí Koruny české a Rakouské monarchie.
Úvod
Termín sázavín použil Ing. V. Patrovský v roce 1973 ve svém článku v časopisu Věda a život pro modré kamínky, které je možné snadno nalézt v řece Sázavě, přibližně od Kácova proti proudu až k obci Vlastějovice. Po určitou dobu se předpokládalo, že se jedná o materiál blízký vltavínům, odkud pochází jejich název. Nějakou dobu proto byly středem zájmu sběratelů minerálů. Ale ukázalo se, že to jsou „pouze“ struskovité pozůstatky po výrobě železa, resp. zpracování železné rudy v okolí Vlastějovic.
Historie zpracovávání železné rudy ve Vlastějovicích a blízkém okolí
Prvotní způsob zpracovávání vlastějovické železné rudy byl neodborný a nehospodárný. Ruda se tavila v nízkých šachtovitých pecích o velikosti člověka, postavených na vrcholu kopce Fiolník nebo na jeho svahu. Pec byla uhnětena z cihlářské hlíny. Při samém dně byl otvor, do něhož se vháněl vzduch čtyřmi měchy, kterými pohybovali dva hutníci pomocí železných prutů. Pec byla vyplněna střídavě vrstvami rudy a dřevěného uhlí, které se vyrábělo v milířích přímo na svazích Fiolníku. Na dně roztopené pece se nahromadilo těstovité a struskovité železo, kterému se říkalo „dejl“. Vytahovalo se z ní probouráním dolní stěny. Denní výroba činila jen několik kilogramů železa.
Příchodem nového majitele vlastějovických dolů, šlechtice Jindřicha Firšice z Nabdína v roce 1540, nastal v těžbě rudy i ve výrobě železa značný pokrok. Pod svahem Fiolníku, při řece Sázavě, byly postaveny nové zděné pece, dosahující výšky 3 m. Aby se dosáhlo vyšší tepelnosti při tavbě, použilo se k pohybu měchů vodního kola. Vodní náhon vedl od mlýnského splavu, vybudovaného nad železárnou. Tento stav vydržel až do třicetileté války (1618-1648), kdy byla tato původní huť zničena nájezdy cizích vojsk. K obnovení došlo teprve v druhé polovině 17. století. Na starém místě postavili hutníci pec 6 m vysokou, v níž se tenkrát vyrobilo asi 750 kg železa za den.
Vyrobené železo obsahovalo velmi mnoho strusky, bylo křehké a nedalo se dobře zpracovat. Struskový „dejl“ se musel proto zkujňovat. V těstovitém stavu se vytahoval z pece do vozíku a odvážel rovnou pod hamr (buchar) do kujnírny, postavené blíže tavící peci. Za stálého bušení a obracení těstovitého kusu se struska vymačkávala, dokud byla ještě tekutá. Potom se vše rozdělilo na menší kusy, které se opět v peci přepalovaly a pak znovu bucharem kovaly. Kolem hamru ležely spousty vykované strusky, které se vyvážely na haldy. Na těchto starých násypech stojí dnes některé domky na břehu Sázavy, jichž základy jsou vykopány v samé uhelné a sklovité strusce, pocházející ze staré vlastějovické železárny. Staré buchary byly stroje velmi jednoduché a poháněly se též silou vodního kola. Bylo to v podstatě veliké kladivo, vyrobené podle vzoru ručních kladiv, jehož násadou byla silná kláda. Toto obrovité kladivo se pohybovalo pomocí palců upevněných na hřídeli vodního kola. Tento způsob výroby železa byl velmi zdlouhavý a nákladný. Přesto se ve staré železárně pod Fiolníkem vyrábělo jakostní železo a výrobky z něj se vyznačovaly vysokou trvanlivostí a nerozbitností.
Provoz se zde udržel až do konce 18. století. Vysoká pec pod Fiolníkem vyhasla a hamry zanikly. Bylo to právě na počátku napoleonských válek, kdy železárny ztratily řadu pracovních sil, nedostatek peněz a bída zcela ochromily výrobu železa. Na počátku následujícího století byla výroba železa zahájená v nové huti, v blízké osadě Budčicích, 1 km jihovýchodně od Vlastějovic. V Budčicích byla postavena v roce 1802 nová slévárna (dílna na odlévání kovových výrobků), kde se vyráběly například lité sporáky, pokojová kamna, žehličky, hmoždíře, pláty, třínožky, kříže nebo sklenářské píšťaly. V roce 1812 vznikla nová kujnírna (dílna, v níž se surové železo měnilo v železo kujné) v osadě Hamry (též Kovací Hamr), vzdálené 2 km jihovýchodně od Vlastějovic. Nová vysoká pec v Budčicích pracovala až do roku 1874, kdy po smrti jednoho z majitelů Josefa Svobody zanikla. V roce 1884 budčickou huť koupil Antonín Lanz, který ji nechal v roce 1890 zbourat (Smítka 1990, Stráský a kol. 2004).
V dnešní době nejsou po vysoké peci v Budčicích znatelné žádné pozůstatky. Zbyl zde pouze uměle vytvořený ostrůvek v řece Sázavě, který je z velké části tvořen struskovým materiálem. Na místě vysoké pece dnes stojí Budčický mlýn (1892-1893), který je vystaven v secesním slohu. V osadě Hamry je dodnes možné pozorovat zbytky vodního náhonu k bývalé kujnírně, vedoucího od dnes již neexistujícího jezu na řece Sázavě. Relikty mlýnského splavu (trámy a dubové jehly), od kterého vedl vodní náhod k železárně ve Vlastějovicích, byly během rozsáhlé regulace vodního toku v letech 1904-1905 odstraněny. Stopy vodního náhonu jsou dodnes patrny.
Obec Budčice se starou hutí v r. 1850, Pamětní kniha obce Vlastějovic IV. díl (kronikář Smítka)
Huť v osadě Hamry, stav před r. 1888, Pamětní kniha obce Vlastějovic IV. díl (kronikář Smítka)
Popis sázavínů
Sázavíny jsou bublinaté, často značně porézní, struskovité agregáty veliké až 30 cm. Mají tyrkysově modrou, tmavě modrou, tmavě šedomodrou až lahvově zelenou barvu. Jejich povrch je matný místy až skelně lesklý s náběhovými barvami. Drobné střípky jsou průsvitné. Čerstvý lom je lasturnatý. Velikost bublinových dutin se pohybuje od 0,1 mm do 50 mm. Ve strusce jsou často uzavřené lupínky muskovitu (světlé slídy), ostrohranné i valounovité částice mléčného křemenu či dvojslídných pararul a ortorul. Na povrchu strusky byly také nalezeny obtisky po štípaném dřevu, větvích a listech stromů.
Chemismus strusek studoval Stránský a kol. (2004). Strusky z budčické slévárny mají složení: 59,5 % SiO2, 20,5 % CaO, 6,7 % Fe2O3, 6,8 % Al2O3, 2,0 % MgO a 0,2 % P2O5 a kujnící struska z Kovacího Hamru: 27,3 % SiO2, 2,0 % CaO, 59,7 % Fe2O3, 4,1 % Al2O3, 1,0 % MgO a 1,9 % P2O5. Pro úplnost uvádí chemickou analýzu těžené železné rudy z dolu Magdaléna na Fiolníku: 21,2 % SiO2, 15,7 % CaO, 55,1 % Fe2O3, 4,1 % Al2O3, 1,9 % MgO a 0,3 % P2O5. Z výpočtů hmotnostní bilance Stránský a kol. (2004) odhaduje, že na 1 kg surového železa připadají 4 kg železné rudy a analogicky na 1 kg surového železa připadají 3 kg vysokopecní strusky.
Sázavín kapkovitého tvaru, rozměry 7 × 5 cm, Vlastějovice 2010. Foto T. Kadlec
Porézní sázavín, rozměry 7 × 7 cm, Vlastějovice 2010. Foto T. Kadlec
Závěr
Modré kamínky nemají zdaleka takovou cenu jako vltavíny a další tektity (přírodní sklo vzniklé dopadem kosmického tělesa), ale jsou zajisté historickou zajímavostí a navždy budou připomínkou významného průmyslového centra tehdejší doby. Není ani vyloučeno, že se někdy pro svou nepřehlédnutelnou barvu stanou součástí lacinější bižuterie.
Literatura
Patrovský V. (1973): Po vltavínech – sázavíny a ohříny. – Věda a život, 28, 106, Brno.
Patrovský V. (1989): Mohou sázavíny nahradit tyrkysy? – Šperkařství, 1, 18–19, Praha.
Smítka F. (1990): Pod Fiolníkem 1540-1990. – Kamenoprůmysl Skuteč, 1–48
Stránský K. sen., Stránský K. jun., Janová D., Buchal A., Stránský L. (2004): K historii železářství v Posázaví – Vlastějovice, Budčice a Kovací Hamry. - Čas. Slévárenství, 52, 498–504