Kadlec, T. (2014): Fluoritové ložisko Kožlí u Ledče nad Sázavou. - Minerál, 22, 5, České Budějovice.
Úvod
Malé, ekonomicky nevýznamné fluoritové ložisko se nachází v lesním terénu přibližně 1,5 km jižně od obce Kožlí u Ledče nad Sázavou v údolí Hradišťského potoka, 400 m západně od Peckého mlýna na stejnojmenném potoce (GPS souřadnice: 49°38'55.704"N, 15°15'20.400"E). Šlo o jedno z prvních těžených fluoritových ložisek u nás, které následovně zastínila těžba na významných ložiscích jako Harrachov, Vrchoslav, Jílové u Děčína, Moldava či Běstvina.
Geologie
Z regionálně petrografického hlediska spadá širší okolí ložiska do pestré série moldanubické oblasti, která je tvořena dominantními biotitickými a sillimanit-biotitickými pararulami s hojnými vložkami krystalických vápenců, erlanů, kvarcitů a pegmatitů. Přibližně 500 m východně od ložiska probíhá kontakt rul s granity melechovského masivu, nejsevernější části moldanubického plutonu. Vlastní ložisko je vázáno na křemenné polohy v čočce krystalického vápence. Cehák (1947) řadí ložisko mezi metasomatická s argumentem, že vzniklo zatlačením vápenců křemenem a fluoritem v mechanicky a chemicky příznivých vložkách vápence. Původ hydrotermálních roztoků hledá v pneumatoliticko-hydrotermální fázi intruze melechovského masivu. Ložisko patří k typu křemen-fluoritových žil bez barytu (asociace qf podle Bernarda).
Schématický geologický profil ložiska (Kukla a Květoň 1950). Legenda: černá – fluorit, žlutá – žlutohnědé hlíny, modrá – vápenec, fialová – křemenné žíly a intenzivně prokřemeněné horniny, zelená – biotitické ruly, hnědá – mylonitizované horniny.
Historie prací a výzkumů na ložisku
První zmínky o ložisku fluoritu u Kožlí pocházejí z práce K. Hinterlechnera (1907), jenž uvádí, že už dříve byl fluorit těžen na povrchových výchozech kavernozních křemenných žilách v mělkých výkopech. Hinterlechner popisuje drobné krystaly fluoritu v malých dutinách a až jako hlava veliké hrubě zrnité agregáty fluoritu. Podle Koutka (1949) se v dobách minulých zpracovával fluorit přímo na místě při hutnění místních železem chudých limonitických rud, čemuž nasvědčují zbytky strusek v potoce přitékajícího od Peckého mlýna.
Skutečná těžba započala až po první světové válce, kdy se fluorit dopravoval do Ledče nad Sázavou a odtamtud do chemického závodu firmy Rosenzweig und Dr. Landau v Donaufeldu (Reichman 1962). Další pokus o těžbu uskutečnila v roce 1938 firma bratří Císařových, majitelů skláren v nedalekých Tasicích. Pokus byl však neúspěšný, protože hloubená 10 m hluboká šachtice byla situována v podloží fluoritových žil (Cehák 1947).
V roce 1941 začala zkoumat ložisko rýhovacími pracemi firma Baťa. Byly ověřeny směry a sklony žil a zjištěna mocnost 1,5–2m. V roce 1942 byla třemi sondami znovu zkoumána podložní žíla. Vedoucí průzkumných prací dr. Krejčí (1942) ve své zprávě pro firmu Baťa udává zjištěnou těžitelnou plochu žíly ve tvaru lichoběžníku, jehož dolní základna je dlouhá 170 m, horní 50 m a výška také 50 m; plocha žíly tedy činila cca 5 000 m2. Další průzkum na ložisku byl prováděn báňsky. Byla ražena štola z údolí potoka až do podložní žíly a mělká úklonná jáma v horní třetině svahu. Na průzkumu pro národní podnik Baťa se v květnu 1946 podílel významný ložiskový geolog a mineralog prof. Jaromír Koutek, který ve stejném roce sepsal zprávu o kutacích pracích. Pokusná těžba probíhala v letech 1943–1947.
Ložisko podrobně popsal Cehák (1947). Na nalezišti se vyskytují dvě ložní křemenné žíly, oddělené čočkovitou polohou krystalických vápenců. Žíly mají směr téměř S–J a upadají k Z pod úhlem 35–45°. Délku podložní žíly Cehák odhaduje na 200 m, nadložní na 150 m při mocnosti obou 1,2–2,5 m. Od okolních hornin, rul a vápenců, jsou odděleny vrstvou žlutohnědých skvrnitých hornin tvořených hlinitopísčitými a kaolinitickými hmotami, které nesou stopy původní struktury a vznikly rozložením vápenců účinky hydrotermálních pochodů. Mocnost kontaktních hmot kolísá od 1,2 m do 7 m v nadloží a mezi 10 cm a 30 cm v podloží žil. Fluorit vyplňuje dutiny a pukliny v křemeni a tvoří systém nepravidelných – hnízdovitých, čočkovitých až hadovitě protáhlých – žil. Jejich mocnost činí 5–30 cm, zřídka jsou více. Výplň útvarů je jednotná, tvořená jednobarevných fluoritem nebo páskovaná (střídání zeleného a fialového fluoritu s bílým křemenem), brekciovitá nebo drúzovitá. Okolní hornina je místy impregnovaná fluoritem. Fluoritová rubanina se třídila podle jakosti na dvě třídy: IA (60–90 % CaF2) a II (30–40 % CaF2). Zásoby byly odhadnuty na 400 t IA a 1 000 t II.
Od roku 1948 lokalitu zkoumal Českomoravský rudní průzkum Kutná Hora. Ložisko bylo sledováno krátkými slednými chodbami ze štoly v podložní žíle, sledným komínem ze štoly do úklonné šachty a dále krátkými slednými v podložní žíle z úklonné šachtice. Důlní dílo podrobně zmapovali v říjnu roku 1950 Kukla a Květoň. Na hlavní štolu František, dlouhou 44 m a ústící v blízkosti potoka, navazovaly v její polovině dvě kratší štoly, a to severní sledná o délce 24 m a jižní směrná o délce 28 m. Do severní sledné štoly ve vzdálenosti 4 m od hlavní štoly ústil 4 m vysoký komín, jenž pokračoval 19 m dlouhou úpadnicí k horní sledné štole, dlouhé 16 m. Největší výskyt fluoritu popisují autoři z úpadnice a horní sledné štoly. Pokračování fluoritonosných žil do hloubky bylo sledováno dvěma vrty, jež provedla firma Geoindustrie Jihlava, výsledky však byly negativní. Revize ložiska proběhla v roce 1963.
Mineralogie křemenných žil
Mineralogicky je ložisko poměrně fádní – vedle fluoritu a křemene se vyskytuje vzácně kalcit, draselný živec, pyrit, pyrhotin, lepidokrokit a limonit.
Fluorit je většinou masivní v hrubě štěpných kusech o velikosti až 30 cm, jež vyplňují dutiny krystalického křemene I. Často je zonální od čiré přes zelenou až po fialovou barvu v různých odstínech, místy je tmavě fialový až téměř černý. V minulosti byly nacházeny také růžové ukázky. Sběratelsky atraktivní jsou automorfní krystaly fluoritu, které se na lokalitě hojně vyskytují; nejčastěji mají fialovou barvu, méně často jsou zelené a vzácně bezbarvé. Velikost krystalů se pohybuje v milimetrech až prvních centimetrech, vzácně jsou ale i přes 5 cm velké. Tvarově jde buď o krychle, nebo o spojky krychle s dvanáctistěnem kosočtverečným (krychle pak mají zkosené hrany). Krychle je dominantním tvarem krystalů fluoritu, které narůstají na křemen II, spojka je častá u krystalů fluoritu, které narůstají na křemen I a jsou porostlé křemenem II. Křemen je bělošedý až šedý, místy s náznakem křišťálu či záhnědy. Křemen I tvoří krystaly o velikosti až 2 cm, omezené většinou jen plochami klenců, méně často krátkými plochami šesterečného hranolu. Křemen II porůstá fluorit či křemen I a tvoří obdobně omezené krystaly do velikosti 3–4 mm. Poměrně časté jsou perimorfózy křemene po skalenoedrických krystalech pravděpodobně kalcitu, který byl následně rozpuštěn; dutiny jsou až 3–4 cm dlouhé a 1 cm široké.
Draselný živec se vyskytuje v podobě automorfně omezených zrn zatlačovaných oběma generacemi křemene (Jurák 1970). Mikroskopický pyrit popsal Cehák (1946). Pyrhotin je na lokalitě vzácným minerálem; vytváří šestiboké tence tabulkovité krystaly narůstající na křemen I. Jeho krystaly nepřesahují 1 cm velikosti a jsou často silně alterované až rozpadavé. Lepidokrokit ojediněle porůstá křemen II v podobě tence jehličkovitých, tmavě hnědých až černých krystalů velikosti do 2 mm. Limonit je na ložisku všudypřítomný, nejčastěji tvoří rezavé poklady na krystalech křemene, místy i na fluoritu.
Na mladší tektoniku v oblasti křemenných žil s fluoritem poukazují brekciovité výplně dutin s krystalickým křemenem I. Ostrohranné úlomky nejčastěji tmavě fialového fluoritu a šedého křemene o velikosti až 3 cm bývají stmelené rezavě zbarvenou jemně zrnitou hmotou tvořenou s největší pravděpodobností nejmladším křemenem a limonitem. Občas lze sledovat „hladinku“ (vodorovnou horní plochu) tohoto tmelu v neúplně vyplněné dutině křemenné žiloviny.
Fialový fluorit na křemenu I, rozměry vzorku 4 x 3 cm.
Téměř bezbarvý fluorit na křemenu I, rozměry vzorku 8 x 6 cm.
Krystaly křemene starší generace, rozměry vzorku 10 x 9 cm.
Perimorfóza křemene po kalcitu, rozměry vzorku 18 x 13 cm.
Závěr
Dnes již málo perspektivní lokalita fluoritu je sběrateli stále intenzivně navštěvována, na což poukazují čerstvé výkopy. Sběr probíhá hlavně v křemenné haldovině, sběratelé se též pokoušejí prokopat haldovinou na výchoz křemenných žil. Lokalita se nalézá v lese v blízkosti vodní nádrže Švihov, proto by návštěvníci měli dodržovat jistá pravidla slušného chování.
Za poskytnutí informací o lokalitě patří poděkování Petru Paulišovi, Janu Juráčkovi a Ladislavu Dlouhému. Fotografie vzorků z autorovy sbírky pořídil a zredigování textu provedl Marek Chvátal.
Literatura
Cehák K. (1947): Příspěvek ku geologii výskytu kazivce u Kožlí na Ledečsku. – Věst. St. geol. Úst. Čs. Republ., 22, 340–347. Praha.
Hinterlechner K. (1907): Geologische Verhältnisse im Gebiete des Kartenblattes Deutschbrod. – Jahrb. d. k. k. geol. Reichsanstalt, 57, 320–321. Wien.
Jurák J. (1970): Geologické poměry a výskyty fluoritu v území mezi Kožlím a Zahrádkou. − MS, diplomová práce. Česká geologická služba-Geofond. Praha.
Koutek J. (1946): Zpráva o prohlídce kutacích prací na fluorit prováděných firmou Baťa u Kožlí, Státní geologický ústav Československé republiky. Praha.
Krejčí J. (1942): Zpráva o výsledku sondování ložiska kazivce na pozemku Nadačního velkostatku v Ledči nad Sázavou (nepublikováno, archív tehdejšího n. p. Svit – Gottwaldov).
Kukla J., Květoň P. (1950): Fluoritový důl Kožlí, Ústřední ústav geologický. Praha.
Reichman F. (1962): Zpráva o archivním výzkumu starých fluoritových ložisek, Geofond. Praha.