Rutil – oxid titaničitý, TiO2
Krystalová soustava čtverečná; tvrdost 6-6,5; hustota 4,2-4,3; barva hnědočervená, rudá, vzácněji žlutohnědá, též černá (nigrin); lesk skelný až diamantový, nigrin má lesk polokovový; vryp světlehnědý až žlutavý, šedočerný až zelenočerný.
Rutil se odedávna nacházel v mnohých náplavech a na křemenných žilách v podobě sloupcovitých krystalů. Podle tvaru byl většinou považován za turmalín. V roce 1795 v něm německý chemik M. Klaproth však zjistil značný obsah kovu titanu. Podle barvy navrhl roku 1801 německý mineralog a geolog Abraham Gottlob Werner název rutil (z lat. rutilus = zlatožlutý, červeně žlutý). Tehdy nikdo netušil, jakého významu dosáhne tento nerost jako vydatná surovina titanu (Kouřimský 2003).
Dávno předtím byl rutil znám ve zcela jiné podobě. Již ve starověku se na mnoha místech v Alpách občas nacházely v krystalech křišťálu velmi hustě propletené dlouhé jehlice, které tvořily zajímavé síťoví a zlepšovaly celkový vzhled poměrně jednotvárné suroviny. Byly nazvány sagenitem a zprvu pokládány za samostatný nerost. Často se používaly jako ozdobné kameny do prstenů nebo náhrdelníků, mnohdy pod názvem „Venušiny vlasy“ nebo „Šípy lásky“ („fléches d´amour). Že jde o rutil, bylo zjištěno až později (Kouřimský 2003).
Sloupcovité krystaly rutilu mnohdy kolenovitě až paprsčitě srůstají. Známe dvojčata, trojčata až osmerčata. Vždy dva jedinci se k sobě přikládají pod úhlem 65°35´. Mluvíme o kolenovitém srůstu, protože úhel obou srostlých jedinců připomíná úhel v koleně sedícího člověka (Bouška a Kouřimský 1979). Jindy se rutil vyskytuje v podobě valounů, zrnitý i stébelnatý. Jeho úplně černá, na železo bohatá odrůda se nazývá nigrin. Rutil se hojně vyskytuje zarostlý v různých krystalických břidlicích, v některých vyvřelinách chudých oxidem křemičitým, v syenitech a v dioritech a velmi často na křemenných žilách pronikajících rulami a svory. Protože je odolný vůči zvětrávání, nachází se také v některých náplavech. Krásné krystaly rutilu známe ze Štýrska (Modriach), z Tyrolska (sagenity, ze Švýcarska (Sv. Gotthad), z Čech (okolí Soběslavi, Golčova Jeníkova a Ledče nad Sázavou), z jižního Norska (těží se hojně u Kragerö), z Ruska (Ilmenské pohoří na Uralu), z mnoha míst v USA, zejména z Arkansasu a Georgie, kde se v Lincoln Co. nacházejí dokonalé, až 15 cm velké hojnoploché krystaly. Pěkné krystaly jsou i v Brazílii (Kouřimský 2003).
Kolenovitá srostlice krystalů rutilu - trojče o rozměrech 6,5 x 5 x 5 cm od Ledče nad Sázavou. Foto a sběr T. Kadlec
Jiný pohled na předchozí vzorek rutilu.
Vzorek hned po nálezu a umytí.
Rutil – ruda titanu
Rutil je důležitou surovinou k výrobě titanu, používaného do oceli. Proto se bohatě uplatňuje v moderním průmyslu. S železem vytváří slitinu ferrotitan, který zlepšuje jakost ocele, zvlášť její odolnost proti korozi a žáru, a zvyšuje její svařitelnost. Uplatňuje se v materiálech určených pro konstrukce raket a letadel. Známá je titanová běloba (Kouřimský 2003). Jedná se o velmi rozšířený anorganický pigment, kterého se průmyslově vyrábí miliony tun ročně. Používá se jakou součást nátěrových hmot a plastů, v papírenském, kožedělném a gumárenském průmyslu, při úpravě keramiky, ale také jako aditivum v potravinářství nebo jako přísada v kosmetice a ve farmacii. V České republice vyrábí titanovou bělobu Precheza a. s. Přerov. Jedná se o jednoho z největších producentů titanové běloby v Evropě, jediného v ČR, s produkcí okolo 35 tisíc tun ročně. Ve výtvarném umění je tak nazývána bílá barva typu tempery či oleje s číselný kódem 1096, která je směsí oxidu titaničitého a oxidu zinečnatého (Šimůnková a Bayerová 1999).
Kolenovitá srostlice krystalů rutilu o rozměrech 7 x 6 x 5 cm od Ledče nad Sázavou. Foto a sběr T. Kadlec
Podobný rutil z Ledče nad Sázavou uvádějí ve své knize také Bouška a Kouřimský (1979).
Literatura:
Bouška, V., Kouřimský, J. (1979): Atlas drahých kamenů. SPN, Praha, 97-98.
Kouřimský, J. (2003): Minerály – fotografický atlas. Aventinum, Praha, 117-118.
Šimůnková, E., Bayerová, T. (1999): Pigmenty. Společnost pro technologie ochrany památek, Praha.