Pauliš, P., Kadlec, T., Jebavá, I., Civiš, S., Smutný, Z. (2011): Mineralogie kamenolomu Bernartice u Dolních Kralovic. - čas. Minerál, 6, 492-500, České Budějovice.
Ložisko kamene těžené u Bernartic (5 km sz. od Dolních Kralovic, 7 km j. od Zruče nad Sázavou) je součástí hadcového tělesa, které se nachází asi 1 km sz. od Bernartic. Ke kamenolomu vede asfaltová cesta odbočující ze silnice vedoucí z Bernartic do obce Borovsko.
Na ložisku byl původně Správou okresních silnic bývalého okresu Ledeč nad Sázavou lámán kámen pro údržbu silnic. V roce 1939 byl založen nový lom, který byl po II. světové válce provozován Státní silniční správou v Čáslavi a v roce 1947 byl strojně vybaven drtičem Porkert a vibračním třídičem. Bylo zde zaměstnáno 13 – 25 zaměstnanců a ročně se vytěžilo cca 10.000 m3 kamene, kterého bylo používáno jako drtí a štěrku do vozovek (Vavřínová 1950). V roce 1950 byl provoz lomu zastaven a zařízení demontováno. Během let 1967 a 1968 byl v této oblasti proveden nový geologický průzkum a tato lokalita byla zařazena mezi ložiska vhodná k těžbě. O opětovném otevření ložiska a zahájení těžby se začalo uvažovat v roce 1971 v souvislosti s výstavbou dálnice D1. Státní podnik Severokámen Liberec o rok později zahájil na ložisku těžbu na schváleném dobývacím prostoru o celkové výměře cca 20 ha (Rybařík 1972). Od 1. 4. 1975 byl kamenolom Bernartice ve správě těžební organizace Středočeské kamenolomy a štěrkopískovny n. p. Praha. Tento státní podnik byl po roce 1989 přetransformován na Středokámen Praha. V roce 1992 získala lom do pronájmu firma Terobet.
Během roku 1994 proběhla privatizace, ve které získala kamenolom Bernartice firma SHB, s.r.o., která zde těží drcené kamenivo do současnosti. Těžba suroviny se provádí v zahloubeném etážovém lomě a to ve čtyřech etážích na bázích 419 m, 407 m, 393 m a 380 m n. m.
Z regionálně–geologického hlediska patří ložisko a jeho okolí k pestré sérii české větve moldanubika, které je budováno převážně biotitickými a sillimaniticko–biotitickými pararulami, místy migmatickými. Někdy obsahují tyto pararuly konformní vložky, tvořené petrograficky odlišnými horninami, které na rozdíl od rul mají větší význam nejen geologický, ale i praktický. Výjimečné postavení mezi těmito vložkami zaujímá těleso serpentinitu, které se nachází severně od Bernartic. Jedná se o největší hadcové těleso na české straně Českomoravské vrchoviny. Hadcový peň, konkordantně uložený v pararulách zhruba mezi údolím Želivky a Borovského potoka, protažený ve směru zhruba V – Z, je asi 3,5 km dlouhý a maximálně 800 m široký ve svém středu (Beneš et al. 1963). Těleso kromě hadce obsahuje asi 250 m dlouhou polohu eklogitu oválného tvaru, protaženou souhlasně s hlavním tělesem, z níž byl těžen kvalitní kámen pro výstavbu dálnice na počátku 2. světové války. V sousedství byl zjištěn i amfibolit. Na serpentinit jsou vázány žíly magnezitu, které byly v minulosti na některých místech (údolí Sedlického potoka, údolí Želivky) předmětem pokusů o těžbu, vesměs však neúspěšných. Petrograficky byl serpentinit studován Kratochvílem (1947). Makroskopicky se jedná o zelenošedou horninu se smyčkovou strukturou, tvořenou relikty olivínu a tremolitem. Akcesorickými součástmi jsou magnetit, Cr-spinelid ("picotit") a chlorit (Kratochvíl 1947). V rámci provádění novějších petrografických popisů je možné konstatovat, že ve zdejší těžené hornině vedle reliktního olivínu dominují serpentinové minerály (antigorit a chryzotil) (informace F. Fediuk). Vlastní ložisko tvoří jižní část serpentinitového tělesa. Naprosto převládající složkou ložiskové výplně je zelenočerný jemnozrnný serpentinit, který vznikl metamorfózou ultrabazické vyvřeliny.
Z mineralogického hlediska existuje o zdejších hadcích jen několik stručných zmínek. Typickou pro ložiskovou výplň jsou žilky a žíly magnezitu různých mocností, nejčastěji 0,5 – 3 cm, byly ale zjištěny i žíly o mocnosti až 25 cm. Spolu s magnezitem se na žilách objevují bělavé hmoty SiO2 (opál). Kratochvíl (in Tuček 1963) popsal žilku magnezitu s povlakem α-cristobalitu (patrně se jednalo o tzv. cristobalitový opál). Z dalších minerálů uvádí Tuček (1963) z místních hadců dolomit, "leuchtenbergit" (odrůda chloritu klinochloru), tremolit, šupinky mastku a "bastit" (pseudomorfóza po pyroxenu). Mineralogicky a tedy i sběratelsky zajímavým se tento kamenolom stal až koncem desátých let tohoto století (2009), kdy byl na severní straně příjezdové komunikace na nejspodnější patro (do zahloubení) zjištěn bohatý výskyt huntitu. Tento poměrně řídký minerál byl objeven na nepravidelně vyvinuté žilné struktuře vyvinuté v silně tektonicky porušených partiích hadce o směru 35-450, úklonu 700 k V a mocnosti 10-25 cm. Žílu tvoří převážně světle béžový dolomit s lokálním nahromaděním huntitu. V těsně blízkosti této žilné struktury se vyskytuje deskovité tektonicky postižené těleso pegmatitu o směru 40°, sklonu 80° k V a mocnosti od 30 do 50 cm. Ve vztahu ke struktuře s huntitem je pegmatit starší. Huntit, CaMg3(CO3)4, patří v České republice k poměrně vzácným minerálům, dosud potvrzeným na třech lokalitách: ve Zbrašovských aragonitových jeskyních u Hranic na Moravě (Paděra a Povondra 1964), v serpentinitech u Hrubšic (Němec 1981; Jirásek 2007), v opuštěném lomu na z. svahu kopce Švábí j. od Kokšína u Švihova (Černý et al. 1998, 2005). Pravděpodobnou lokalitou je i opuštěný hadcový kamenolom ve Věžné u Nedvědice (Vávra et al. 2008).
Huntit z Bernartic je vzhledově velmi podobný nálezům z Kokšína. Tvoří ho křídově bílé, měkké a rozpadavé práškovité až celistvé žilné výplně s relikty světle šedobílého dolomitu, jehož přeměnou vznikl. Na popisované žilné struktuře byl hojný, tvořil až 10 x 5 cm velké agregáty. Huntit vznikl na tektonicky porušené zóně v serpentinitu v zóně působení srážkových vod přeměnou dolomitu, který původně vyplňoval tuto žilnou strukturu. Dolomit, se kterým huntit těsně asociuje a ze kterého vznikl, tvoří relikty zachované hlavně při okraji žil na styku s alterovaným serpentinitem. V místech, kde došlo k menšímu stupni přeměny dolomitu, jsou zachovány jeho korodované partie v celém profilu žíly (Pauliš et al. 2010).
Mineralogicky zajímavé je i deskovité, tektonicky porušené těleso pegmatitu, které provází výskyt huntitu, a které je starší než struktura s dolomitickou výplní s huntitem. Samotná hornina je makroskopicky téměř čistě bílá, místy špinavě bílá, jen nepatrně je její vzhled porušován podružnými černými skvrnkami, tvořenými shluky drobně šupinatého biotitu. Jednoznačně dominantní minerální složkou, je živec. V podružném množství vytváří zrna až tlusté tabulky o velikosti až kolem 10 mm, většinou však vystupuje v podobě drobnozrnné až jemnozrnné hmoty. Zcela ojediněle se k živci druží nenápadná našedle bělavá zrnka křemene o rozměrech až 5 mm. Stavba horniny postrádá znaky byť i jen náznakové přednostní orientace. Studiem výbrusu (F. Fediuk) této pegmatitoidní horniny bylo zjištěno minerální složení. V naprosté většině (97%) je zastoupen živec reprezentovaný výhradně plagioklasem, který odpovídá bazickému oligoklasu s obsahem Ab cca 28 %. Stupeň alterace živce je poměrně nízký. Biotit je zastoupen v množství, které se téměř blíží množství akcesorickému. Nevyskytuje se v samostatných jedincích, ale vždy v agregátních shlucích, kde rozměry jeho lupínků se pohybují v rozměrech 0,0X mm. Jeho barva je kalně hnědá. Shluky jsou rozmístěny nerovnoměrně, na makrovzorku se zdá, že jejich zvýšená frekvence je v blízkosti kontaktu se serpentinitem. V akcesorickém množství se objevují lupínky muskovitu. Provedená rentgenografická analýza horniny potvrdila dominantní obsah plagioklasu; v malém množství (X %) ho provází kaolinit a huntit (kontaminace z okolí). Pegmatit obsahuje četné vyloužené dutinky, které jsou z části vyplněny hmotou opálového charakteru. Tento typ pegmatitu bývá vzhledem k absenci či velmi malé přítomnosti křemene označován jako desilikovaný. Novák (2005) je řadí ke kontaminovaným primitivním oligoklasovým pegmatitům, které jsou též známé jako oligoklasity. Oligoklasové pegmatity pronikají téměř výhradně serpentinity zejména v moldanubiku, popř. ve svrateckém krystaliniku. Typické lokality leží v okolí Drahonína u Tišnova, patří sem jednoduché žíly v okolí Věžné u Nedvědice, dále Věchnov, Tři Studně, Hrubšice, Mohelno, Smrček u Nedvědice, Mirošov u Strážku apod.
Mineralogicky zajímavé minerály oligoklasového pegmatitu z lomu u Bernartic jsou především zeolity - chabazit a natrolit, které byly zjištěny především na jeho puklinách a v dutinách. Chabazit tvoří bílé, skelně lesklé až 4 mm velké klencové, krychli blízké krystaly porůstající v hojném měřítku pukliny pegmatitu. Minerál byl potvrzen rentgenograficky, jeho hlavní linie: 2.926 (100); 4.315 (74); 2.874 (52); 3.553 (32); 9.292 (30) a 3.858 Å (30) jsou blízké tabelárním údajům (JCPDS 19-208). Průměrné hodnoty šesti bodových mikroanalýz (EDX) provedených na nábrusech dvou krystalů jsou (bez stanoveného H2O) K2O 3.2; Na2O0.2; BaO 4.5; CaO 8.4; MgO 2.3; Al2O3 26.3 a SiO2 55.1 hmot. %. Na základě současně platné klasifikace zeolitů (Coombs et al. 1997), kdy daný zeolitový druh je označen převládajícím kationtem, odpovídá analyzovaný zeolit chabazitu-Ca. Pozoruhodný je poměrně vysoký obsah barya, který dosud nebyl u českých chabazitů pozorován (Tschernich 1992). V současnosti existuje pět samostatných druhů chabazitu: chabazit-Ca, -K, -Na, -Sr a nejnovější chabazit-Mg, který popsali Montagna et al. (2010).
Spolu s chabazitem se vyskytují světle šedé až křídově bílé jehlicovité krystaly, dosahující délky cca 10 mm, které jsou blízké natrolitu. Krystaly tohoto zeolitu jsou většinou korodované a zčásti paramorfované opálu podobnou hmotou. Natrolit je starší než chabazit, jehož drobné krystalky ho na některých místech porůstají. Minerál byl potvrzen rentgenograficky, jeho hlavní linie: 2.855 (100); 5.899 (70); 4.620 (40); 4.127 (30) a 2.578 Å (30) jsou poměrně blízké tabelárním údajům pro tento minerál (JCPDS 20-759). Průměrné hodnoty pěti bodových mikroanalýz (EDX) provedených na nábrusech třech korodovaných krystalů jsou (bez stanoveného H2O) K2O 0.2; CaO 0.7; MgO 22.7; Al2O3 16.3; Fe2O3 1.3; Cr2O3 0.6 a SiO2 58.2 hmot. %. Vzhledem k tomu, že ve zjištěném chemickém složení je v kationtové části zastoupen v podstatě pouze hořčík, je zřejmé, že popisovaná fáze odpovídá natrolitu pouze strukturně a vzhledově. Původní natrolitová hmota byla z převážné části nahrazena hořečnatou substancí, jejíž zdroj je třeba hledat v následném vzniku dolomitové výplně na totožné tektonicky porušené zóně v serpentinitu a při jeho přeměnách.
Další mineralogicky zajímavé výplně tektonický porušených partií serpentinitu se nacházejí ve východní části druhé etáže (počítáno odspoda) lomu, kde je již těžební postup ukončen. Jsou tu dvě zřetelně vyvinuté deskovité struktury. První subhorizontální (směr Z-V, úklon je cca 150 k J) o mocnosti 15-30 cm je vyvinutá v délce několika desítek (40-50) metrů. Druhá je strmá (směr Z-V, úklon cca 800 k J) o mocnosti 10-20 cm protíná předchozí v její jižní části. Subhorizontální strukturu vyplňuje celistvá bělavá hmota, místy charakterizovaná "karfiolovitým" vývojem, tvořená bílým kryptokrystalickým magnezitem, který běžně vzniká při přeměnách ultrabazik a hadců. Zajímavější je výplň strmé struktury. Tvoří ji opět celistvá bělošedá až šedá hmota, která připomíná opál. Na základě rentgenografického studie bylo zjištěno, že je tvořena směsí cristobalitového opálu, magnezitu a hydromagnezitu. Vzájemný poměr těchto složek místo od místa značně kolísá, obvykle však dominuje opál (60-70 hmot. %), následován hydromagnezitem. Fázovému složení odpovídá i chemické složení, ve kterém jsou vedle dominujícího SiO2 až 75 hmot. %, zastoupeny MgO (až 35 hmot. %) a Al2O3 (15-20 hmot. %).
Další výskyt desilikovaného pegmatitu je vázán na část subhorizontální struktury s magnezitem. Vedle dominantního plagioklasu oligoklasového složení obsahuje akcesoricky až 2 cm velká nepravidelná šedozelená zrna apatitu (fluorapatit), tlustě sloupcovité hnědočerné až 4 cm dlouhé krystaly turmalínu, hrubě lupenitý hnědočerný biotit a primární muskovit v tabulkách až 5 cm velkých soustředěných do centrálních partií polohy pegmatitu. K nejzajímavějším akcesoriím patří až 1 cm velké nedokonale omezené krystaly a zrna fialově červeného granátu. Na základě provedených mikroanalýz (EDX) má granát almandin-spessartinové složení (MnO : FeO = 2 : 1) s nepatrnou příměsí pyropové složky (kolem 3 %). Turmalín odpovídá dravitu s cca 30 % zastoupením skorylové komponenty. Fluorapatit obsahuje malý podíl (cca 1,5 hmot. % MnO), muskovit malé příměsi MgO, Na2O a FeO (do 1,5 hmot. %).
Kontakt pegmatitu s okolním serpentinitem je dosti ostrý, místy lze pozorovat nahromadění biotitu a mastku podobného minerálu. Vnitřní zonalita pegmatitové žíly nebyla pozorována, s výjimkou severní části tělesa. V místě naduření na mocnost až 1 m je vyvinuta od kraje do středu žíly následující zonalita: biotitický kontaktní lem (mocnost 5 cm) - středně zrnitý plagioklas s hojným turmalínem a akcesorickým apatitem a granátem (30 cm) - hrubozrnný až blokový plagioklas s muskovitem (20 cm) - volné dutiny s krystaly plagioklasu, turmalínu a granátu porostlé sukcesně mladšími minerály (natrolit, opál).
V posledních letech (nejnověji v květnu 2011) se vyskytly na jihozápadní stěně druhého patra (počítáno odspodu) tektonické poruchy v podobě otevřených puklin ve směru SZ-JV se sklonem 85° k SV a délky více než 15 m. Stěny puklin pokrývala souvislá vrstva chalcedonu (řádově v prvních m2), jejiž mocnost dosahovala až 1 cm. Chalcedon měl charakteristickou vnitřní strukturu podobnou achátové. Chalcedon byl bezbarvý, šedý, šedomodrý až šedočervený. Povrch vrstev byl laločnatý s hojnými kulovitými výběžky.
V červnu 2011 byla druhým autorem objevena na východní stěně třetího lomového patra (počítáno odspodu) velká tektonická porucha. Měla SZ-JV směr se sklonem 75° k JZ, délku kolem 25 m a mocnost lokálně až 70 cm. Prakticky celou poruchu vyplňovala mohutná poloha opálu. V jv. části polohy tvořil opál souvislou, až 30 cm mocnou žílu. V sz. (horní) části byl opál ve formě kulovitých až laločnatých konkrecí uložených v hnědožlutém jílu. Konkrece s charakteristickým bílým povrchem dosahovaly úctyhodných rozměrů; největší 70x30x25 cm. Vlastní opál měl velmi proměnlivou barvu od šedohnědé, šedožluté, šedobílé po čirou a vzácně i lahvově zelenou. Opál byl lasturnatě štěpný, na krajích agregátů průsvitný, v případě zelené barvy téměř průhledný. Místy byl opál silně rozpukaný až rozpadavý, pravděpodobně v důsledku ztráty vody ze struktury. V blízkosti puklin opál uzavíral hojné oxidy a hydroxidy Mn v podobě černých, dendritických agregátů až 1 cm velkých. V masivních opálech byly hojné dutinky až 5 cm velké, ve kterých tvořil opál čiré ledvinité náteky (hyalit). Celá porucha včetně opálové polohy musela projít složitých vývojem, na což poukazují brekciovité struktury, kdy mladší opál tmelí ostrohranné úlomky staršího opálu nebo opál úlomky serpentinitu. Na stěnách poruchy byly místy plochy se striacemi po tektonických pohybech.
Bernartice se tak v současnosti řadí k mineralogicky nejzajímavějším, mineralogickým lokalitám hadců v ČR a lze předpokládat, že ještě v budoucnu překvapí mnoha novými nálezy zajímavých minerálů. Závěrem autoři děkuji majiteli lomu Stanislavu Hořtovi, za umožnění přístupu do kamenolomu.
Literatura
Beneš K. et al. (1963): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000 M-33-XXII Jihlava. - Geofond, Praha.
Coombs D. S. et al. (1997): Recommended nomenclature for zeolite minerals: report of the subcommittee on zeolites of the International Mineralogical Association, Commission on New Minerals and Mineral Names. - Canad. Mineralogist, 35, 1571-1606. Ottawa.
Černý P., Veselovský F., Vítovec J. (1998): Huntit z Kokšína u Švihova. - Minerál, 6, 4, 267. Brno.
Černý P., Veselovský F., Vítovec J. (2005): Mineralogická charakteristika huntitu z Kokšína jižně od Švihova. - Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 13, 119-121.
Graf D. L., Bradley W. F. (1962): The Crystal Structure of Huntite, Mg3Ca(CO3)4. - Acta crystallogr., 15, 238-242. Copenhagen.
Hrazdil V. (2004): Výskyt a historie výzkumů huntitu na Moravě. - Minerál, 12, 6, 431-432. Brno.
Jirásek J. (2007): Nový nález huntitu u Hrubšic na západní Moravě a otázka jeho vzniku. – Acta Mus. Moraviae, Sci. geol., 92, 103-109. Brno.
Kratochvíl F. (1947): Příspěvek k petrografii českého krystalinika. - Sbor. St. geol. Úst. Čs. Republ., 14, 449-536. Praha.
Montagna G., Bigi S., Kónya P., Szakáll S., Vezzalini G. (2010): Chabazite-Mg: A new natural zeolite of the chabazite series. - Amer. Mineralogist, 95, 939-945. Washington.
Němec D. (1988): The amphiboles of potassium-rich dykes of the southeastern border of the Bohemian Massif. – Canad. Mineral., 26, 89-95.
Novák M. (2005): Granitické pegmatity Českého masivu (Česká republika); mineralogická, geochemická a regionální klasifikace a geologický význam. - Acta Mus. Moraviae, Sci. geol., 90, 3-74. Brno.
Paděra K., Povondra P. (1964): Das Vorkommen des Huntits und Magnesits aus den Grotten Zbrašov bei Teplice nad Bečvou (Teplitz a. d. Bečva – Mähren). – Acta Univ. Carol., Geol., 1, 15-24. Praha.
Pauliš P., Veselovský F., Kadlec T., Franc J. (2010): Huntit z kamenolomu Bernartice u Dolních Kralovic (Česká republika). - Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 18/1, 85-88.
Rybařík V. (1972): Závěrečná zpráva Bernartice. - MS Geoindustria Jihlava.
Tschernich R. W. (1992): Zeolites of the World. - Geoscience Press, inc., Phoenix.
Tuček K. (1963): Poznámky k některým novým nálezům pyroxenů. - Čas. Mineral. Geol., 8, 4, 385-391. Praha.
Vávra V., Štelcl J., Malý K. (2008): Průvodce po geologických zajímavostech kraje Vysočina. - Muzeum Vysočiny Jihlava.
Vavřínová M. (1950): Soupis lomů ČSR, č. 38, okres Ledeč nad Sázavou. - Vědecko-technické nakladatelství, Praha.